Je zamračené podzimní odpoledne, zapaluju si cigaretu u otevřeného okna. Vedle v ložnici usnula Deniska, můj anděl, unavená milováním. Usmívá se.
Začalo to tehdy, když stála poprvé u zahradní branky..Ne , začalo to tehdy, když mě sanitka odvážela v bezvědomí od převrácené motorky, tehdy, když mi doktor vysvětloval, že dělali co mohli, ale noha v koleni zůstane částečně neohebná („..uvědomte si, že žijete, někteří jsou na tom mnohem hůř než vy!“). Vysvětlovat mu, že jsem mě živí sport by asi nemělo cenu. Takže
už jsem nebyl hvězda reprezentace, celebrita a VIP, ale invalidní důchodce. Ve třiceti.
Zjistil jsem, že na sebevraždu jsem moc velkej zbabělec a tak jsem udělal to, co zbabělcům jde nejlíp – utekl. Koupil jsem si na kraji zastrčený vesnice domek se zahradou, štěně rotvajlera abych měl společnost a přerušil všechny kontakty.
Ze začátku otavovali novináři, ale brzy jsem přestal mediálně zajímavý a zapomněli na mě kvůli zajímavějším objektům. A já měl klid.
Byl jsem sám, nikdo mě nelitoval ani se nešklebil že na mě taky došlo. Občas jsem si objednal holku po telefonu a tím to vadlo. Tak to šlo asi rok. Pak přišla Deniska.
Dřepěla za brankou do zahrady, malá, asi desetiletá nazrzlá pihovatá holka v ušmudlaným tričku a teplákách jak po starším bráchovi. Skrz mříže drbala Kerbera za uchem a něco mu vykládala. Zatrnulo ve mně – jestli jí za tu ruku rafne...“Co děláš?“, křikl jsem. „Jseš blbá? Chceš aby tě kousl?“
Lekla se a vyskočila, chvíli se na mě dívala: „Nekousne, pane, je hodnej.“ Pak utekla.
Po týdnu tam byla zas. V tom samým tričku a sukni jak z filmu pro pamětníky, tahala z aktovky chleba a krmila Kerbera skrz plot. Vyšel jsem ven na zahradu, když mě uviděla, zdvihla se a chtěla utéct.
„Počkej!“ zavolal jsem. „Neboj se, já se nezlobím. Chceš si hrát s Kerberem?“
Váhavě kývla, ale oči jí zasvítily. Odemkl jsem branku: „Pojď dál!“
Šla pomalu, asi se bála, ale možnost hrát si se psem byla silnější než obavy.
„Můžeš si hrát se psem, když přijdeš a zavoníš na mě.Budete tady na zahradě. A nebudeš ho krmit svejma svačinama.“
„Ano, pane.“
„Já budu sedět támhle pod pergolou, sama s Kerberem zůstat nemůžeš. Budu si číst, tak si hrajte a mě si nevšímej, jasný?“
„Ano, pane.“
„Nejsem pán, jsem Mikuláš. No nekoukej, jmenuju se tak. Ale dárky nenosím, říkej mi Miki. A teď si běž hrát, ale ne dlouho, ať tě doma nesháněj.“
„Ano, Miki.“
„Jo, jak ty se jmenuješ?“
„Denisa.“
Chodila pravidelně. Hrála si s Kerberem a já seděl s knížkou. Neměl jsem potřebu se s ní bavit, o čem taky s takovým pískletem? Ale pomalu jsme začali, ani nevím, jak k tomu došlo. Tak..postupně. Je jí jedenáct. Bydlí u babičky. Babička je ..hodná. Tady zaváhala. Tátu nikdy neměla, žádnýho opravdovýho. Maminka...je pryč. Musela odjet. Tady zase zaváhala. Kamarády nemá, ve škole se jí nelíbí. Hrozně chtěla psa, ale babička to nedovolí.
Měl sem jasno, malej outsider, v nemožnejch hadrech, rodiče na ní kašlou a úřady jí vrazily babce, která z toho nejásá. Vlastně jsme na tom byli skoro stejně, jenže já zkrachoval na vrcholu slávy a ona v podstatě dřív, než začala. A odstup mezi námi mizel.
Pak už chodila i do domu. Seděla na gauči, objímala Kerbera a koukala na nějaký kreslený blbosti na satelitu, dokud jsem ji neposlal domů. Občas se ke mně snažila nenápadně přitulit a já si nenápadně odsedl.
Ten den pršelo. Přišla v promoklý bundě a klepala se zimou. Postavil jsem na čaj a ze skříně vyhrabal svetr. „Sundej si tu bundu a vem si tohle ať nenastydneš.“
„Nepotřebuju, to je dobrý.“
„Nic není dobrý, klepeš se jak ratlík. Vem si ten svetr a bundu ti dám uschnout. Nebo žádnej pes a žádná televize!“
Zabralo to, rychle svlékla bundu a sáhla po svetru. Chytil jsem ji za ruku, pak za druhou. Měla na nich jednu modřinu vedle druhé.
„Kdo ti to udělal?“
Rozbrečela se.
„No tak, Denisko, řekneš mi, co se stalo?“
S pláčem se ke mně přitiskla: „Babička... mě zbila.“
„Denisko, Já nevím, co tak strašnýho si provedla, ale nemyslím, že by tě za to musela takhle zbít. Co se stalo?“
Zavrtěla hlavou a tiskla se s pláčem ke mně.
„Dobře, když o tom nechceš mluvit, tak nebudem, dobře? A už neplač, to bude dobrý.“
„Já..“vyrazila ze sebe.. „já jsem..se ..hladila..tam.. a babička mě viděla..křičela..že jsem dobytek a dělám hnusný věci..a pak mě zbila ..přes ruce..abych to už nedělala, zlobíš se na mě?“
Ježíši Kriste..dostat v tu chvíli babu do ruky, asi bych jí zabil. Párkrát jsem vydechl, sedl si na gauč a posadil si Denisku na klín. Položila mi hlavu na rameno, já ji objal a začal: „Nezlobím se, protože není proč. víš, babička se mýlila. Dřív si lidi mysleli, že to, co si dělala, je špatný, a babička si to myslí do teď. Ale není to špatný, je to úplně normální a dělají to skoro všichni, jen o tom nemluví. Není na tom nic hnusnýho. Je to v pořádku. Denisko, když budeš u mě, můžeš jít do ložnice. Já tě tam nebudu rušit, budeš tam sama..rozumíš? A doma už to nedělej, ať se babička nezlobí.“
Vzala mě za ruku a otřela se o ní tváří. „Miluju tě, Miki.“
Co jsem jí na to měl říct? „Já tě taky miluju, andílku.“
Sunula si moji dlaň po těle a než jem si stačil uvědomit, co se děje, zasunula si ji pod kalhotky. „Hlaď mě tam ty, prosím.“
„To ne ..“ zakoktal jsem. „To se nesmí.“
„Ale říkal jsi..že je to normální..že se to dělá..Tys lhal! Ty mě nemiluješ! Ty mi lžeš! Proč mi lžeš? Nikdo mě nemá rád, ani ty..“ To už nebyl pláč, to byl nářek zoufalého zvířete v agónii.
A já, já ji začal líbat. Líbat ne jako holčičku, ale jako ženu, hluboko, jazykem, zuby. A mezi polibky jsem jen říkal: „To nic, to nic, miluju tě, moc tě miluju.“
Jedna ruka vklouzla pod tričko a nahmátla bradavku, lehounce vyčnívající, nesmělý náznak ňadra. začal jsem ji hladit. Druhá ruka pohladila hebce sametovou mušličku, prst instinktivně
našel hrbolek v něžném žlábku. Zasténala, potichu, pak hlasitěji a mezi vzdechy opakovala přerývaně: “Prosím, prosím, prosím!“ Cítil jsem, jak je vlhčí a pulsuje a chvěje se.
Mazlili jsme se, dokud nevyvrcholila. Přitiskla se ke mě v křečovitých záškubech. Byla nádherná.
Když se probrala, něžně mě políbila, vzala si bundu a odešla. Seděl jsem a zíral do zdi. To se nemělo stát. Ale stalo se ...