Ridlex Seznamka

Virus III.

BDSM
Sedím v předsíni. „Bež sa obliecť,“ řekl. Je to už dobrých
dvacet minut. Konečně přichází. „Kde’s byl tak dlouho?“ špitnu.

„Dali sme si ešte s Júliou kávu. Čo tak zíraš? Ideme!!“

Cestou městem mlčíme. Jsem smutná, zdeptaná. Nestačím mu. „Sadni si na
zadné sedadlo,“ řekne, když přijdeme k autu. Nasedne dopředu a
nastartuje. „Vyzleč sa!“ poručí a podá mi igelitku. Váhám. „Milane,
udělám, co budeš chtít, ale… můžu jednu otázku?“ Kývne. „Spal jsi
s ní? S Julií?“

„Nie,“ zasměje se.

„Líbí se ti?“

„To už je druhá otázka. Vyzleč sa!“

Poslechnu. Prohlíží si mě v zrcátku. Srdce se zachvěje očekáváním.
Snad někde zastaví a přisedne si ke mně… Místo toho mi podává druhou
igelitku. Moje šaty. Překvapení a zklamání je na mě vidět. „Čo si si
myslela? Tak by ťa nepustili do hotela.“

Opět mlčíme. Dívám se na jeho záda a cítím se jako spráskaný pes. Co
na tom, že se s ní nevyspal? Celý večer jí dával přede mnou přednost.
Před mýma očima se od ní nechal olizovat a ohmatávat. Zítra se s ní
vyspí. To je konec. Už mě nechce. Všechno musí jednou skončit. ,Ale proč
takhle, Sluníčko?‘ Moc jsem se na dnešní večer těšila. Ale místo
lásky mě čekal chlad, ponížení a bolest. Teď už chci jen být sama a
spát. Jsem na služební cestě. Zítra budu úplně nemožná. Měla bych se
vzpamatovat a vyšťourat někde poslední zbytky hrdosti.

Místo toho mi jen tečou slzy.

*

Stojím v šeru hotelové předsíně a v ruce mám malý papírový
balíček. „Darček od Júlie,“ řekl. „Prezleč sa. Potom si rozmysli,
čo všetko si dnes urobila zle. Keď to budeš vedieť, poď ďalej,“
poručil mi.

Otvírám balíček. Žasnu. Uvnitř jsou pouta na ruce z tenkého kovu zlaté
barvy. Na rovné plošce je vyryté moje jméno! Dárek! Takže hra pokračuje?
Srdce se mi náhle splašeně rozbuší. Horečně přemýšlím. Co jsem
udělala špatně?!

Pootočím se, loktem stisknu kliku a je ve mně malá dušička. Co když mě
uvnitř čeká jen další zklamání?

Vcházím. Milan leží na posteli. Přikrytý. Vypadá to, že je nahý.
S rukama spoutanýma za zády se k němu sunu po kolenou. Koberec je tvrdý,
ruce v náramcích tlačí. Přesně tak si to přál.

Jsem už těsně u něho. Stačilo by, aby natáhl ruku… Toužím po
pohlazení! Ale on to neudělá. „Tak vysyp! Čo všetko urobilo zlé
dievča?“ Jeho hlas má odstup, je studený. Hlas Pána. Z nějakého
tajemného důvodu jsem opět vzrušená. Hroty prsů jsou viditelně
nalité.

Zhluboka se nadechnu. Cítím se jako před maturitou. Co když zase řeknu
něco špatně? Leží tak blízko, že cítím vůni jeho těla. Dívá se
přísně a touha v mém klíně už zase skoro bolí.

„Já…“ kvíknu, „nechtěla jsem se přivítat s Bety a líbat se
s ní. Taky jsem nechtěla předvádět, jak se máme rády.“ Mumlám, že je
mi sotva rozumět. „Utekla jsem a vrátila jsem se o patnáct minut později.
A jsem…“ zrudnu, „zarostlá jako opice.“

„Pokračuj, Andrea!“ Pohladí mě po rameni. Hlavu si podepře rukou, dívá
se mi do očí. Náhle se odtáhne. „A povedz, čo mám s tebou urobiť?!
Pokračuj!“ Výraz v jeho tváři je opět chladný.

Panebože, co ještě?

„Boty! Zula jsem si je… a…“ Polknu. Hlas mi selhává. „Potom… já
jsem nemohla… neměla jsem… já…“ mekotám. Kéž by mi aspoň tohle
odpustil! „Neměla jsem…“ pokračuji a ve spáncích mi buší,
„orgasmus za sedm minut…“ Je ticho a já po chvíli tichounce dodám:
„Je mi líto, že jsem tak zlobila. Můžeš mi to odpustit?“

Odezva není taková, jakou bych si přála. Ironicky se usměje a řekne:
„Ešte na jednu vec si zabudla. Kladieš také priblblé otázky! Či som spal
s Júliou? Júlia je lesba. Všetko bola len hra. Chcela si sa predsa hrať! Za
trest budeš spať sama. Na zemi. Ak by sa ti nepáčilo, vieš kde sú
dvere!“

Ležím na břiše tak, jak si to přál. Koberec páchne prachem, podlaha je
tvrdá. Milan si chvilku četl, potom zhasl lampu a za okamžik usnul. Tiše
oddychuje. Já spát nemohu. Náramky mě dřou, paže nepřirozeně zkroucené
za zády bolí od ramen až k zápěstí. Je mi zima.

Kleknu si a pokouším se sundat si pouta. Bezvýsledně. Juliin dárek drží
pevně. Znovu si lehám, snažím se pohovět si na boku. Není to o mnoho
lepší. Dívám se na hodiny na stěně. Ručičky se pohybují nekonečně
pomalu. Snad se dokonce zastavily.

Mám spoustu času na přemýšlení. Nechápu, proč už jsem to dávno
neskončila. V půl osmé ráno mám s kolegy sraz na snídani. Jak budu
vypadat?

,Ak by sa ti nepáčilo, vieš kde sú dvere!‘

V duchu se zachechtám. Už se vidím, jak odcházím s pouty na rukou a
nahá… ramenem buším na dveře pokoje: ,Pane kolego, stala se mi taková
nehoda, nemohl byste mi pomoci?‘

Odešla bych, kdybych neměla svázané ruce?

Dobrá otázka.

Znovu se dívám na hodiny. Nebýt toho, že slyším cvakání elektrického
strojku, myslela bych si, že vážně stojí. Jsem celá rozlámaná.
Poslouchám Milanův dech a doufám, že mě ukolébá k spánku. Zkouším
oprostit vědomí od bolesti.

A ještě ke všemu mám hrozný hlad.

Mám tohle zapotřebí?

Asi jsem vážně usnula. Muselo být už kolem jedné hodiny, když se mě
dotkla jeho ruka. Něžně. Poodhrnul peřinu. „Poď hore.“ Hlas má náhle
měkký, milý. Trochu nejistě si sedám. Ta změna mě zaskočila. Posunuje
se, v jeho tváři není nic záludného. Ach, jak málo mi stačí, abych
zapomněla na pochybnosti! Hruď opět naplňuje příjemné trnutí.

Lehám si na místo, které mi uvolnil. Do tepla. Rozsvítí lampičku a dlaní
ze mne setře pár zrníček prachu. Bradavky mám okamžitě napjaté
k prasknutí. Přitisknu se k jeho hrudi. Po tom jsem toužila celý večer!
Sálá z něj žár. Poslouchám, jak mu tluče srdce. To mám moc ráda.
Posunuji rty po jeho prsních svalech. Snažím se nevynechat jediný centimetr.
Miluji vůni, kterou vydává jeho pokožka. Je neopakovatelná a silně
erotická.

Hladí mě po vlasech. Odstraňuje z nich přihlouplou čelenku. Hm, nejspíš
proto, že ho škrábe. Napjatě čekám, jestli mi sundá i pouta. Ale to
neudělá. Jemně mi sevře ramena a převrátí mě na záda. Dnes poprvé mě
políbí. Jazyk naplní ústa, jeho chuť rozezní nervová vlákna běžící
tělem. Svázané ruce mám pod sebou a díky jim se mu moje hruď klene
vstříc. Něžně ji hladí, citlivé bradavky bere do úst. Sklání se mi do
klína, laská mě, jazyk se dotýká překrveného klitorisu. Dlouho jsem
musela vzrušení potlačovat. Zprvu to až zabolí, ale pak…

Už bych se chtěla soustředit jen na příjemné pocity, jenže náramky mě
citelně tlačí do beder a paže bolí. Skoro brečím. Moc to chci. Potřebuji
to. Snažím se, ale už vím, že to nepůjde. Tohle se mi s Milanem ještě
nikdy nestalo. Dnešní večer je zakletý.

Po chvíli zvedne hlavu. Vycítil, že to není ono. Čekám, že se bude
zlobit. Zase jsem se provinila? Rudnu ve tváři a uhýbám očima. Schoulím se
na bok, abych ulevila pažím.

„Opři se o stěnu,“ řekne tiše, bez známky výčitek. Uklidním se.
„Dobře,“ pípnu. Posunu se. Sednu si a přitlačím ramena k čelní
stěně. Je to pohodlnější. Oddálí mi skrčená kolena ještě víc od
sebe. Najde si vhodnou polohu a pokračuje.

Ach!!!

Blížím se k vrcholu, když opět přestane. Vyděšeně zamrkám. Milan se
natáhne na záda, hlavu podloží polštářem. „Tak pojď,“ řekne.
Nejdřív nechápu. „Mám tě prosit?“ usměje se. Pak mi to dojde. Zvednu
se na kolena obkročmo nad jeho hlavou. Čelem se opřu o stěnu a upravím
vzdálenost pánve. Je to jiné. Intenzivnější. Neubráním se a začnu se mu
pohupovat vstříc. „Nech toho!“ napomene mě. Znehybním. Orgasmus
přichází zakrátko.

Proberu se na polštáři. V očích mám slzy štěstí a on mě chápavě
utěšuje. Chvíli ležím v jeho objetí. Natáhne se k nočnímu stolku.
Z peněženky vyndá kondom a vloží mi ho do pusy. Odhrne peřinu. Je
připravený, nádherně tvrdý. Přesto se mi nedaří nasadit mu ochranu. Je
to složitější, než jsem si myslela. Po několika minutách marné snahy mi
vezme kondom z úst. „Pokračuj bez toho. Bolo to moc príjemné,“ usměje
se.

Skloním se k němu. Tohle dělám ráda. Ráda vdechuji jeho vůni a cítím
hladký žalud klouzat vzadu na patře a na jazyku. Jenže jsem to ještě
nezkoušela takhle. Bez pomoci rukou. Nemám tušení, co je třeba udělat, aby
to vyšlo. Snad mi intuice napoví.

Hladí mi vlasy. „Celý večer si bola perfektná,“ řekne tiše. „Som ti
moc vďačný.“

„Nemusíš sa ponáhľať‘,“ dodá po chvíli.

Nepospíchám. Snažím se, jenže je to pro mě velmi nepohodlné. Několikrát
změním polohu, opírám si hlavu o jeho stehno, pak odpočívám. Moc bych
chtěla, ale cítím, že takhle to nepůjde.

Trvá to dlouho. Občas zvednu oči k jeho tváři. Chvílemi má zavřená
víčka, chvílemi se dívá do stropu nebo na mě. Rozhodně mu to není
nepříjemné, ale rozhodně se také neblíží k vrcholu. Strašně mě to
mrzí. Udělala bych cokoli, kdybych věděla jak!

Skoro už umdlévám, když mě zastaví. Uvědomím si, že mi uvolňuje pouta.
Konečně! Teď už to nebude problém. Nedočkavě se s ním pomazlím a
naplním si ústa. Zpomaluji, ale pak cítím, že už to chce…

Několikrát polknu. Natáhnu se vedle něho a nechám ruku položenou v jeho
klíně. Odpočíváme.

Je můj. Jenom můj!

[Milan]

Sedím pred konzolou servera firewallu a znova a znova prechádzam protokolové
súbory. Júlia mi zvedavo hľadí poza chrbát. Sme opäť v práci, tvári
sa, akoby sa včera nič nestalo.

„Vyzerá to na jasnú sabotáž,“ konštatujem. „Zdá sa mi, že niekto
s právami správcu naschvál odblokoval niektoré vstupné body a tým
umožnil do systému vstup každému lepšiemu hackerovi. Ktorý počítač má
adresu 192.168.1.41?“

Inžinierka zalistuje v papierovom zošite a zbledne.

„Čo je?“

„Já tu kurvu přizabiju!“ skríkne inžinierka a vyskočí smerom
k dverám.

Reinštalácia všetkých počítačov v sieti trvala niekoľko dní a
nezaobišla sa bez problémov. Po vyčistení firewallu bola konečne sieť
čistá. Pokiaľ viem, žiarlivá Bety dostala minútovú výpoveď a to ešte
mohla byť rada.

Verzia linuxu, ktorú sme používali na serveri firewallu sa nakoniec ukázala
proti vírusu imúnna. Každopádne aspoň dočasne… Naša sieť bola čistá,
ale vírus sa vonku rozmnožoval ďalej.

Určite o ňom ešte budeme počuť, pomyslel som si.

[Epilóg]

Peter D. stlačil klávesu Enter a pohodlne sa natiahol v kresle.

Na serveri známej českej banky internetový červ s kódovým názvom Sambain
práve ukončil sťahovanie aktualizovaného plug-in modulu pre prácu
s databázovým systémom Oracle a po úspešnom overení elektronického
podpisu autora zaviedol nový modul do pamäte. Pripojenie na databázu klientov
prebehlo bez problémov, červ si heslo administrátora databázy odchytil už
včera.

Záznamy klientov banky sa začali šifrovaným TCP/IP tunelom posúvať po
Sieti… Každý paket síce išiel inou cestou (serverov pod kontrolou skupiny
bolo na výber dostatok), ale nakoniec sa na cieľovom serveri spoľahlivo
pospájali dokopy.

Už bolo na čase, hackeri už súrne potrebovali nové počítače. Tie staré,
čo si kupovali pred pol rokom, už boli na ich vkus pomerne zastaralé.