Ridlex Seznamka

Yan

Lesbičky
Bylo příjemné teplé odpoledne, lehký větřík odvál dusno a letní nálada byla cítit všude. Slunce prohřívalo chodníky. Ze všech ulic a rohů zněla hudba, výkřiky nebo potlesk, festival pouličního divadla rozezvučel staré kamenné centrum stotisícového francouzského města. Na malém náměstíčku s několika košatými starými stromy právě dotančila skupina a tanečníci se na chvíli protáhli, poposedali pod stromy a opřeli si záda. Karin, usměvavá dívka ostříhaná na ježka, se napila, dívala se na diváky i na kolemjdoucí a pozorovala jejich výrazy. V jednu chvíli se její oči setkaly s očima jiné dívky, která si ji velmi pozorně prohlížela. Měla tmavě blonďaté vlasy v copu, dívčí postavu, na které se však daly tušit svaly, a na sobě na rozdíl od většiny dívek v těchto parných dnech kalhoty. Pak se usmála a zamávala. V tom to Karin došlo, Yan.

Pár let ji neviděla, ale dříve k ní chodila na cirkusový kurz. Jaká náhoda, že se potkají zrovna tady. Karin se zvedla a vydala se přes dlážděné náměstíčko k ní. Objaly se.
„Co ty tady, dala ses na tancování?“, zeptala se Yan a znovu si Karin prohlédla. „Máš kratší vlasy a víc náušnic, co jsem tě neviděla.“
„Jsme tu na festivalu a bydlíme v jednom opuštěném starém domě. Je tam proud a voda, jinak nic. Ale tahle parta se zabydlí kdekoliv. Jsem s nimi jen na prázdniny. Co děláš dnes večer? Přijď, bude se hrát a zpívat a popovídáme si. Viděla jsi to představení? To kdybych věděla, že jsi tu, byla bych pěkně nervózní, tancuju tak nějak od přírody, ale potřebovala bych trénovat, to ty jako mistr určitě poznáš na první pohled. Tak co, přijdeš? Je to hned za rohem, co?“, vychrlila Karin všechno najednou a usmála se.
„Tak dobře.“
„Bezva.“ Karin poskočila, vzala Yan za ruku a vedla ji k ostatním. Když k ní kdysi chodila na kurz, byla Yan moc milá a hodná, ale vždycky z ní cítila trochu odstup. Ne chlad, ale svoje území, pod jejím mírným úsměvem byla ještě nějaká taková skořápka. Karin je naopak úplně bez skořápky a svých kamarádů se dotýká na rameni jen tak při hovoru prostě pro bližší kontakt. Teď ji držela za ruku a teprve jí došlo, že je to na Yan trošku zhurta, ale asi to bylo létem nebo tou bohémskou náladou, která odevšad dýchala.
Kluci se samozřejmě předvedli v nejlepším, když přišla slečna. Vtípky, očka a teatrální vyznání o vlasech jako zlaté obilí pod francouzským sluncem, ale Yan to s úsměvem vzala. Karin ji vysvětlila, kudy k nim a se slibem vína a zpěvu Yan vyprovodila.

Když skončili a vydali se zpátky, uložit si věci a trochu se umýt, byla Karin tichá. Přítomnost Yan na ní vždycky působila jako nakopnutí. Už na kurzu bylo úžasné ji sledovat, jemné pohyby, ve kterých je skrytá síla. A teď ji tahle tanečnice a akrobatka viděla, jak šaškuje s partou komediantů, a dostala chuť cvičit. Místo do sprchy šla do prázdného pokoje na druhém konci budovy a pustila si piano. „Otočka, pořád z ní padám, tak.“ Zkoušela se otáčet, jednou, dvakrát a skončit na stejném místě. Hudba ji však naváděla k tanci, ne ke cvičení. „Takhle to dopadne vždycky,“ pomyslela si a zkoušela pomalu nové figury rukou a prstů. Skrz nedovřené dveře slyšela výkřiky a smích ostatních, které ji nakonec spolu s únavou donutily vypnout malý magneťák a jít. Těsně předtím, než se otočila ke dveřím a viděla skulinou na chodbu, někdo potichu odešel.

Přišla do společné místnosti, ve které byl starý kuchyňský kout, a spatřila Yan, jak sedí u stolu. „To už si tady? Měli jste mě zavolat,“ dodala ke skupině. Všimla si skleničky s tmavě rudým obsahem a s potěšením uznala, že kluci se umí chovat k návštěvě. „Jen se osprchnu a jsem tu.“ „Pospěš si, večeře!“ křikla na ní zrzavá rázná žena, která soubor doprovázela na harmoniku, a která teď právě dávala na stůl velký hrnec a talíře. „Dáš si s námi?“ Karin křikla na Yan přes rameno. „Jasněže dá, nebo bude sedět a dívat se?“ odpověděl jí John tónem, jakoby otázka byla úplně zbytečná, a šťouchnul hosta do ramene. Yan ten cvrkot pozorovala mlčky, ale se širokým úsměvem. „Snad se jí tu bude líbit,“ přemýšlela Karin cestou do koupelny. Přece jen o Yan zas tak moc nevěděla. Když dělá akrobacii a studovala divadlo, je asi trochu bohém, ale při visení hlavou dolů jednou týdně člověk druhého nepozná, zvlášť ne druhého se skořápkou.

Večer se ubíral stejným směrem, jako celé léto. Hrálo se na kytary, harmoniku i všemožné jiné nástroje, víno ubývalo a otevřenými okny se dovnitř linula noční vůně rozkvetlých oleandrů, které tu všude rostly stejně bujně jako křoví u silnice. Karin červenaly tváře a přes chladný vánek zvenku jí bylo příjemně teplo. Dívala se na kluky, přemýšlela, ke kterému jí to táhne, ale její obvyklá přítulnost se tentokrát neprojevovala. Zavřela oči, dopila skleničku a začala tančit. Spolu s ní se zvedly i ostatní dívky, a přestože všichni tančili na ulici celý den, teď to bylo jiné, živočišnější. Zrzavá Italka s harmonikou začala zpívat a Karin se pomalu točila v kruhu mezi ostatními. Dívala se do každé tváře, každá byla jiná. Viděla opilost, touhu, štěstí a radost z mládí a svobody, a pak úsměv, s nepatrnými ďolíčky ve tvářích a tím nepopsatelným kouzlem, nad kterým Karin přemýšlela celé odpoledne. Pomalu přišla k Yan a sedla si ji na klín. Vzala ji za ruku. Ne rozpustile a radostně jako odpoledne, ale jemně, konečky prstů, a pohladila ji. A když ten neproniknutelný kouzelný úsměv nezmizel, přiblížila se k ní. Zatočila se jí hlava. Z pouhých pár centimetrů od Yaniné tváře viděla stejnou jemnou touhu jakou cítila sama. To jí stačilo, skořápka byla pryč.

Políbily se. Karin slyšela hudbu i hvízdání kluků jako přes závěs. Cítila jen horko a objetí dvou dívčích těl, tak silné a něžné, že podobné nikdy s mužem nezažila. Mravenčení po celém těle a pocit, že Yan vzala její hranici, za kterou si sama sebe nikdy nedokázala ani představit. Začala se bát, jestli to všechno nezkazila. Polibek skončil a Karin otevřela oči. Stále velmi blízko, viděla Yan, jak se klidně usmívá. Usměv už ale nebyl neproniknutelný a tajemný. Byl v něm ohníček, do kterého stačilo fouknout.

Jakoby najednou někdo zapnul zvuk, praštilo ji do uší pokřikování ostatních a nová, rychlejší píseň, tentokrát španělská. Zvedla se, pohlazením pustila její ruce a tančila s ostatními. Všechno se navenek zdálo jako příjemný projev vinného opojení, ale raději by si sedla někam mimo a vychutnala si tu chvíli, těch pár desítek vteřin. Rázem se cítila opilá ne vínem, ale tím prolomením hranice, za kterou nevěřila, že se kdy odváží jít. Podívala se na Yan, ale její místo bylo prázdné. Tak to snad přece jen přehnala? Šla pryč a už nepřijde ani zítra a konec? Nikdo z ostatních ji nesledoval a jejich výstup se nezdál být pro nikoho šokující nebo podstatný. I Karin vyklouzla z kuchyně a podvědomě šla do své „taneční místnosti“. Pootevřela dveře a nakoukla dovnitř. Okny tam svítilo světlo z pouličních lamp, pokoj byl prázdný. Stejně potřebovala trochu klidu, vešla dovnitř a zavřela. Rozhostilo se ticho.V rohu za dveřmi stála Yan.

Karin se na ní podívala přímo, ale její otevřenost a nebojácnost byla ta tam. Byla zmatená, pokorná a dívala se na Yan s otázkou v očích. Yan se k ní přiblížila a pomalu jí hladila po zádech. Usmívala se jako vždycky, ale sálalo z ní horko. Karin zavřela oči a konečně se přestala obávat, co si o ní ta krásná, tajemná, charismatická tanečnice myslí. Ten večer budou vnímat tělem, ne hlavou.