KAPITOLA DEVÁTÁ: O SPÍCÍM ZÁMKU

Ve stejné chvíli jako Růženka, či snad o vteřinu později, to není
důležité, usnul také celý zámek. U brány zbrojnoška opřena o
halapartnu a další ve zbrojnici a na schodech, ve strážní věži a u brány
vězení. V kuchyni kuchařka a její pomocnice, jedna ruce v těstě, další
nad polévkou, třetí u kamen... Komorná, která právě stlala postel,
zůstala nad ní nahnutá, jako by zkameněla. Ve stáji usnula kovářka
uprostřed kování a grošovaná klisna s hlavou skloněnou a svěšeným
pyskem tiše oddechuje ve spánku. Usnula i voda ve fontáně.

Královna, která se na rozměrném otomanu právě věnovala masturbaci
podle ráno objevených pornočasopisů usnula uprostřed pohybu
s rozhaleným župánkem a jednou nohou nahoře.

Jako mávnutím kouzelného proutku (no, byl sice čarodějův, ale pokud
víme, tak s ním nemával, ale dělal úplně jiné věci) se po celém paláci
rozbujela erbovní růže a její nažloutlé květy pokryly nádvoří a
schodiště. (Rosa spinosissima je, na rozdíl od Rosa canina, spíše
poléhavá a tak bychom ji těžko vyháněli vzhůru po stěnách – ani
v pohádce není možné všechno!) Mezi tím pobíhal čaroděj, tleskal
nadšeně ručičkama a tu a tam ojel nějakou komornou, nebo zbrojnošku
usnuvší v příhodné pozici.

Čas plynul. Lidé z podzámčí se začali paláci vyhýbat. V okolí se
šuškalo, že všechny ty nepřirozeně žijící ženy na zámku stihl boží trest.

Po nějaké době přestalo píchání nehybné královny čaroděje bavit a
v hlídání také polevil, neboť do zakletého zámku se nepokoušeli
vniknout ani ti nejotrlejší zloději. Odstěhoval se zpět do své zříceniny a
začal se ohlížet po jiné zábavě.

KAPITOLA DESÁTÁ: O ŠTĚPÁNOVI A SUDIČCE

Zhruba měsíc poté, co se čaroděj odstěhoval zpět na svou zříceninu, se
do kraje vrátil Štěpán. (Jen pro pořádek, to byl ten drzý chlap, co
přistihl Růženku na pasece při šmírování Terky a Matěje.) Jel celou
noc a teď nad ránem se konečně dostal k chaloupce svého přítele.
Matěj svítil. Těžko říct, jestli už vstal anebo ještě neulehl.

Po obvyklém přivítacím ceremoniálnu se Štěpán zeptal na Terku. Matěj
posmutněl.
„Hned ráno se musela vrátit do služby, ani jsme se nestačili rozloučit,“
povzdechl si. „A hned potom se stala ta věc se zámkem. Samozřejmě
jsem za ní šel, ale všechny brány jsou zamčené a když jsem se
pokoušel přelézt zeď, jako by mě vždycky shodila neviditelná ruka. Po
pár týdnech jsem to přestal zkoušet.“

Matěj postavil před Štěpána hrnek kávy vylepšené kapkou tuzemského
C2H5OH a pokračoval:
„To víš, chybí mi. Zrovna jsem ji připravil o panenství, těšil jsem se,
jak si spolu užijeme... V podzámčí je dychtivých škebliček dost, celibát
jsem neměl, ale Terce se žádná nevyrovná.“

Štěpán se napil kávy, spolkl sprosté slovo, neboť byla vřelá a on si spálil
jazyk a otočil se k Matějovi.
„Co je vlastně se zámkem? Tehdy jsem ještě před svítáním odjel.
Nějaké zvěsti se ke mně donesly, ale znáš to – agentura JPP!“
(Agentura JPP – Jedna Paní Povídala, pozn. autor)
„Nějaké prokletí, co stihlo princeznu, či co. Lidi toho napovídaj, ale
pravdy je sotva pětina. Už při křtu jí nějakej čaroděj dal do vínku
kletbu a ta se teď snad splnila. Ale víc toho nevím.“

Štěpán posmutněl. Ta dívka na mýtině, kterou přistihl jak pozoruje
Matěje a Terku v akci, mu nedávala spát. Dokonce na svých cestách
vynechával oblíbené obyvatelky veřejných domů, protože ho žádná
nevzrušovala. Chtěl se Terky zeptat, kdo to byl. Tehdy musel brzo
odjet a nechtěl svého přítele rušit v jeho blahoslavené činnosti. Teď už
se od Terky nic nedozví. Ještě chvíli s Matějem probírali živé/mrtvé a
pak se obrátil k odchodu.

Chvíli bloumal po lese, když najednou zaslechl z kapradí šustění a
steny. Popošel blíž. Na zemi, na kapradí, ležel myslivec se staženými
kalhotami a na něm, jako na bujném oři, jela ohnivá brunetka. Podle
všeho žádné poupátko, ale žena zralá a zkušená v milostném zápase.
Sténání se měnilo v táhlý nářek a Štěpán se odvrátil.

‘Neměl jsem tu holubičku nechat uletět, když‘ už jsem ji držel. Jak byla
krásná, mlaďounká – určitě ne víc, než šestnáct, ale krásně zaoblená.
Podle těch divných řečí viděla zřejmě muže poprvé v životě. Měl jsem
ji zatáhnout do mlází a předvést jí názorně, co to slovo znamená!‘

„No, to je dost!“ ozvalo se náhle za ním.
Dostaveníčko v kapradí zřejmě skončilo, soudě podle toho, že myslivec
přestal řvát jako raněný tur a ta ohnivá jezdkyně stála před Štěpánem a
tvářila se uštěpačně.
„Čekám na tebe snad celou věčnost. Ještě že se tu objevil ten hajný“
brunetka se na chvíli zasnila, ale pak znovu pohlédla na Štěpána.

A tak se udivený Štěpán dozvěděl celou historii zakletého zámku.
„ ... no, a teď je třeba najít tu nešťastnou holku a zakletí zlomit.“
dokončila své vyprávění sudička.
„Tak se do toho dej, čaroděj už na zámku není, nic tě nebude rušit.“
A než se stačil Štěpán vyptat na podrobnosti, ozvalo se tiché „pink“ a
sudička zmizela. Štěpán usoudil, že za zkoušku nic nedá a vydal se
k zámku.

KAPITOLA JEDENÁCTÁ: O ZLOMENÉ KLETBĚ

Musel přelézt přes zeď. Ne že by ho zadržel orezlý zámek brány, ale
rozbujelá růže propletla zdobné mřížoví tak důkladně a pevně, že by jí
nepohnul ani Kyklop. Štěpán se prodral erbovním houštím a vstoupil
do paláce.

Na schodišti minul několik služek s prachovkami. V dlouhé chodbě
stálo pár spících zbrojnošek opřených o halapartny... A tak dál.
Bloumal z místnosti do místnosti a přemýšlel, jak pozná princeznu,
když ani neví, jak vypadá.
V různých koutech zámku nacházel ženy spící v různých polohách.
Některé měly vykasané sukně či stažené nohavice. ‚Zřejmě čarodějova
práce,‘ pomyslel si.

S kilometry nachozenými po parketách a vzácných kobercích náš
hrdinný zachránce poněkud poklesl na duchu. Ačkoliv prohledal celý
zámek od shora dolů a našel i královnu, Terku a dokonce několik
služebných a jednu zbrojnošku, ke kterým jej vázaly milé vzpomínky,
po princezně jako by se země slehla. Aby se nalokal čerstvého povětří a
přišel na jiné myšlenky, vydal se do zahrady.

Na jejím dolním konci objevil věž. Obklopovalo ji husté houští nízkých
růžových keřů, které vyhánělo plazivé odnože po kamenných stupních
k pootevřeným dveřím do nitra věže. S použitím trochy hrubé síly je
otevřel dokořán a vystoupal po schodišti do věžní místnosti.

Ležela na kraji kožešinou přikrytého lůžka. Nahá. S roztaženýma
nohama. Štěpán polkl a přinutil se odvrátit pohled od rozkošného
růžového poupěte mezi jejími stehny. Na tváři měla pokojný výraz
snící světice, ostře kontrastující s jejím oblečením, tedy zejména jeho
nedostatkem. Rozpuštěné vlasy se jí ovíjely kolem ramen a obtékaly
ňadra jako lesklá mahagonová řeka a končily na plochém bříšku.
Štěpán stál jako očarován. V mozku se mu míhaly barvité představy
velmi soukromého typu. Byla to ona, ta malá voyeurka z lesní mýtiny.
A soudě podle korunky na hlavě – princezna!

Vzápětí si vzpomněl, proč tu vlastně je. Slavnostně se sklonil a téměř
obřadně spící dívku políbil. Tak nějak podvědomě čekal, že se ozve
cinkot zvonečků, nebo tak něco a dívka se probere a... No prostě jak už
to v pohádkách chodí. Jenže se nestalo nic. Ale VŮBEC nic.

Trochu znejistěl, ale pak zaťal zuby a počal zkoušet různé „osvědčené“
metody. Pobíhal po místnosti, mával rukama, dupal... Co chvíli se
ozývalo „Abraka dabra“, Al-šajtán el-feurdž, Per deum vivum!, a jiná
zaklínadla, ale výsledek byl stále tentýž.

Štěpán se zadýchaně zastavil uprostřed pokoje a poněkud zmalomyslněl.
Pak mu zrak mimovolně sklouzl na to, co na nahé ženě s roztaženýma
nohama zákonitě upoutá muže v plné síle. V hlavě mu začaly znovu
plout neslušné obrazy a ty v mžiku vyvolaly odezvu v, hlavě dosti
vzdálené, části mladíkova těla. Ještě probleskla myšlenka, že zprznit
zakletou princeznu se nemá, ale byla to myšlenka krátká a nemohla
zastavit rychlé přemisťování rozumu směrem dolů. (Ostatně, zkuste
zadržet vodu v umyvadle bez špuntu pouhou myšlenkou.)

Jako ve snách přistoupil k lůžku, několika rozhodnými pohyby
vysvobodil draka z okovů, klesl na kolena jako prosebník před oltářem
a...

...vrazil jí ho tam, až to mlasklo.

Jeho tělo se rozhýbalo samo od sebe. V hlavě mu vířila barevná kola,
kterými proplouvaly duhové rybičky tančící kankán a bílé bublinky,
které praskaly s hlasitým „pop“. S hlavou zvrácenou dozadu a
zavřenýma očima zažíval nadpozemskou rozkoš... s úplně cizí holkou
v komatu.

Najednou postel zavrzala a v prostoru věžní místnosti se k mladíkovu
sténání připojil druhý hlas. Stal se zázrak. Růženka vlnila pánví
ostošest a hlasitě projevovala spokojenost se stavem věcí. Oba rychle
spěli k zlatému hřebu programu. Leželi si pak v obětí a Růženka
děkovala svému zachránci za vysvobození.

Ve stejné chvíli jako Růženka, či snad o vteřinu později, to není
důležité, procitl také celý zámek. U brány se popletená zbrojnoška
hrabe z růžového trní. V kuchyni se probere kuchařka a její pomocnice,
jedna dál zpracovává těsto, druhá ochucuje polévku, třetí přikládá do
kamen. Komorná, která usnula nahnutá nad postelí se narovná a
zmateně si stahuje vykasanou sukni. Ve stáji kovářka zvedne kladivo a
grošovaná klisna zařehtá. Ve fontáně zpívají a zvoní vodotrysky.
Královna na rozměrném otomanu pokračuje ve své činnosti...

A byla svatba. Jedlo a pilo se tři dny. Všechny koutky byly permanentně
obsazeny dychtivými párečky. Štěpán s Růženkou neopustili ložnici
týden. Královna se věnovala svým dvěma galánům. Terka Matějovi.
Zlý čaroděj na své zřícenině pukl vzteky.

A jestli Růženka, Štěpán, Terka a Matěj obohatili své přátelství
sympatickou čtyřkou? To už je zase úplně jiná pohádka.

KONEC