PRVNÍ SETKÁNÍ S VLÁSENKOU

Od té doby, co žena odešla z našeho bezdětného manželství, žiju sám. Nemůžu si vyloženě stěžovat; čtyřicetiletý chlápek ještě není tak starý, aby o ženskou nezavadil, a už není tak nezkušený, aby se o sebe nedokázal postarat i v ostatních ohledech. Občas jsem si domů přivedl nějakou babu, a určitě to nebylo proto, abych si ji k sobě nastěhoval. Problém je spíš v tom, že ženy odpovídajícího věku, které jsou – z různých důvodů single – mají většinou touhu někde zakotvit (a někoho trvale „oblažovat“ svojí přítomností, což vždycky nakonec vyústí ve snahu předělat si ho podle sebe). Takže tomu jsem se snažil pokud možno vyhnout, a dosud se daří.
Do práce dojíždím každý den autem. V létě, v zimě, pořád. Asi čtyři kilometry před okresním městem, kde pracuju, projíždím menší vesnicí. Každý den kromě prázdnin tak vídám na zastávce postávat několik dětí, i starších, které podle mého odhadu dojíždějí na základku, možná na gympl. Vždycky jsem jim věnoval nanejvýš tolik pozornosti, aby mi žádné z nich nevběhlo pod kola, když jsem projížděl kolem zastávky. Moje první setkání s Vlásenkou, jak jsem si ji pro sebe pojmenoval (ve skutečnosti se jmenuje Mirka) se událo docela nenápadně.
Ten den jsem měl malé zpoždění, nic moc, asi patnáct minut, tak jsem se spíš snažil zrychlit, a po cestě to dohnat. Když jsem vjížděl do vesnice, automaticky mě napadlo „Tady zase budou ty děti, opatrně!“. Nebyly tam, až po chvilce mi došlo, proč. Jedu pozdě, autobus už byl pryč. U zastávky na lavičce seděla drobná štíhlá dívka, školní batoh na zádech, a plakala. Utírala si oči hřbetem ruky. „Ujelo jí to“, napadlo mě okamžitě, a následovala myšlenka „Nebuď hnusák a svez ji!“.
Zatočit do prostoru zastávky a zastavit bylo při padesátce v obci prakticky okamžité. Stočil jsem dolů pravé přední okénko: „Co se děje? Proč brečíš? Ujelo ti to?“, ptám se skoro zbytečně. Zvedla ke mně uplakané oči, ale přátelé, to byly nějaké oči! Velké, modré a nádherně průzračné, lemované hustými tmavými řasami. „Jo,“ vzlykla a popotáhla. „Pojď, sedej, jedu stejně kolem školy, budeš tam možná dřív, než busem!“. Chvilku váhala. Bylo vidět, jak se v ní pere zodpovědnost a potřeba být ve škole včas s informacemi, které dětem vtloukají do hlavy rodiče (Hlavně nikdy k nikomu nenastupuj do auta!) Krátce se rozhlédla, nikde nikdo. Zvedla se, shodila s ramen batoh a otevřela dveře. A tehdy mě napadlo, že říkat jí jinak, než Vlásenka, by bylo doslova rouhání. To děvče mělo vlasy snad do pasu, nádherné, bohaté vlnité prameny kaštanových vlasů. Prostě božská hříva. (Hned jsem si vzpomněl „Má vlasy do pasu, a jen tak pro radost…“) postavila batoh na podlahu, překročila ho a nasedla. „Vem si prosím tě pás, jinak to bude v autě zvonit a troubit donekonečna.“ „Jo, to znám od strejdy, ten má to samý“, odpověděla, a už se poutala. Pás si vpředu položila mezi prsa, takže najednou bylo vidět, že už to není malá plochá dívenka, ale dívka odhadem třináctiletá, která je právě v tom překrásném procesu proměny v ženu.
Chvilku bylo ticho. „Do který školy chodíš?“, optal jsem se ve snaze zjistit, kde dívce mám zastavit. „Do tý u nádraží, pojedeme kolem.“ odpověděla a koukala se z okna. „Dneska máme odpolední“, řekla potichu za chvíli. „To je do kolika?“ „Do půl třetí“, odpověděla, „budu muset čekat skoro hodinu na bus. To je takovej opruz…“, ulevila si. „Jak se vlastně jmenuješ? A do který třídy chodíš?“ snažil jsem se ještě získat nějaké informace, a taky aby řeč nestála. „Mirka, a budu končit devítku“. „Hm…“ zavládlo na chvíli ticho, „takže jí je patnáct“, pomyslel jsem si. To je akorát. Hezká, fakt pěkná holka.
Vtom mě to napadlo. Končím v půl třetí. Domů se vracím stejnou cestou. Můžu ji svézt i zpátky. „Ty, Mirko, kdybys chtěla, končím v práci stejně, jako ty ve škole, pojedu tudy zase zpátky, nechceš svézt i domů?“ Snad poprvé za celou cestu se ke mně otočila a usmála se: „Jé, to byste byl hodnej!“ „Jsem Honza, a tykej mi“, podal jsem jí ruku. „Mirka, těší mě“, vložila mi do dlaně drobnou tlapku. Její dlaň příjemně hřála, podržel jsem ji ve své o trošku déle.
Zastavil jsem v odstavném pruhu u školy vedle přechodu. „Tak děkuju, Honzo, že jsi mě svezl a zachránil, jsi můj zachránce!“ culila se na mě Mirka, a pak najednou, když si odepnula pás, se ke mně naklonila a dostal jsem pusu na tvář. Rychle otevřela dveře a už byla venku. „Tak v půl třetí, ahoj!“ a byla pryč. Sotva jsem stačil zamávat.

V práci bylo pořád něco, a tak jsem na Mirku skoro zapomněl. Odpoledne, když jsem se ve sprchách převlíkal, mi zase před očima naskočily její dlouhatánské vlasy a překrásné oči. A taky to, jak příjemnou a teplou měla dlaň. A postavil se mi. Ne nějak brutálně, ale docela rychle, a sveřepě se odmítal zklidnit. Aby ne, když další představy byly v tom směru, jak mi ho v té drobné tlapce svírá a honí. Musel jsem zaběhnout zpátky do sprch, a výstřik semene byl dílem okamžiku.
Ke škole jsem přijížděl krátce po půl třetí. Dětí už tam bylo jen pár, několik skupinek mířilo na autobusák, a opodál stála ona. Mirka. Vlásenka. Batoh v jedné ruce, světle modrou bundičku přehozenou přes rameno, přes den se udělalo pěkně teplo. „Tyvole, nedělala si srandu, fakt počkala!“ problesklo mi hlavou, když jsem zajížděl do cyklopruhu za krajnicí. „Pojď, honem, tady nemám stát!“ vychrlil jsem na ni, sotva otevřela dveře. Rychle vklouzla do auta jako pružná lasička a já hned zase od chodníku odrazil. Když si zapínala pás, podíval jsem se na ni. Ta holka nemá podprsenku! Mirka skutečně měla jen takové tílko s tenkými ramínky, pod nimiž by širší ramínka od kozích chlívků musela být vidět. „Ahoj Honzo!“ usmála se na mě. „Tak co ve škole, dobrý? Stačilas to ráno?“ „Jo, v pohodě, přišla jsem stejně jako holky, co se mnou normálně jezdí.“ „Tak to jsem rád, že jsem ti pomohl.“ „Já taky, jet autem je příjemnější, než se mačkat v busu. Ráda jezdím. Teda… ráda se vozím…“ podívala se po očku, co já na to.
Chvilku jsem nereagoval. „V kolik normálně býváš doma?“ zeptal jsem se potom. „Před půl čtvrtou, ale máma stejně přijíždí z práce až na pátou, do té doby jsem doma sama“, usmála se. Železo se má kout, dokud je žhavé. „Tak co kdybychom si udělali malý výlet, když máš tolik času? Já taky domů nespěchám, nikdo tam beztak nečeká…“ nechal jsem větu vyznít do ztracena. „Tak jo, a kam?“ souhlasila překvapivě hned Vlásenka. „Znáš to na Kaplenci? Už jsi tam někdy byla?“ „Ne, nebyla, Jen vím, že tam má být snad nějaký nedostavěný klášter, nebo tak něco…“ „Tak se tam zajedeme podívat, chceš?“ „Ráda!“
Cesta uběhla rychle, koneckonců bylo to jen nějakých dvacet kiláků směrem k hranicím. Pod Kaplencem je takové malé lesní parkoviště, v duchu jsem se modlil, aby tam nikdo nebyl. Má přání byla vyslyšena. Zastavil jsem a oba jsme vystoupili. „Já to tu ale vůbec neznám, kam půjdeme?“ starala se Vlásenka, „povedeš mě? Jo, musíš mě vést, jinak netrefím!“ smála se a natáhla ke mně štíhlou ruku. „To víš, že tě tam dovedu“, vzal jsem její drobnou ručku do své…a ve slabinách opět pocítil příjemné zachvění. Nebyla to ještě ani hodina, co jsem se při představě svého penisu v téhle dívčí dlani královsky vystříkal do sprchy.
Pěšinka v lese, kudy jsme šli, mírně stoupala, a byla široká sotva tak pro dva. Celou dobu jsem si vedl Mirku za ruku, často jsme se o sebe otřeli celou paží, nebo narazil bok na bok. Najednou se před námi stromy rozestoupily, a mezi nimi byly vidět pobořené zdi nedostavěné kaple. „Tak tohle je Kaplenec, nebo se tu aspoň tak říká. Půjdeme dovnitř?“ „No jasně!“, zasvítily Vlásence oči a rozběhla se k ruině. Pomalu jsem šel za ní, sledoval jsem její pružné štíhlé tělíčko, a zároveň vnímal, že mi v klacku hučí čím dál víc. Ten její zadeček v obeplých legínkách je vážně libovej! A asi má černý kalhotky, protože na části zadečku a na stehnech prosvítá světlejší kůže, zatímco prdelka je zakrytá trochu víc. No, řeknu vám, sotva jsem na to pomyslel, ztvrdnul mi zase o něco víc. Musel jsem si sáhnout pod kraťasy a uložit ho trochu ke straně, aby boule nebyla tak nápadná.
Došel jsem volným krokem až ke zbytkům zdí. Jedna zeď ještě držela pohromadě, a jak byla po straně rozpadlá, vytvořily se tam jakoby schůdky, po kterých teď Vlásenka lezla nahoru. „Hele, co blbneš? Abys nespadla!“ „Neboj, a když tak…. bys mě chytil, ne?“ zazlobila. Jo, to bych tě chytil, pomyslel jsem si, za ten krásnej zadek, a přitisknul si tě na něj. Mirka po chvilce začala sestupovat se zdi zpátky. Teď už se nepohybovala tak rychle, bylo vidět, že si dává pozor a soustředí se na to, kam šlape.

O tom uvolněném kameni ale nemohla vědět. To asi nikdo. Zhruba dva metry nad zemí se jí najednou pod pravou botou vylomil jeden z větších kamenů, noha se jí smekla, tělo se celé přetočilo a dívka stihla jen vyjeknout. „Chyť mě!“ … a její tělíčko se začalo nekontrolovaně blížit k zemi. Protože jsem stál těsně u zdi, po které předtím lezla (abych dobře viděl na ten hezký zadeček), stačilo jen, abych natáhl ruce, a najednou jsem seděl na trávě a v náručí držel tuhle překrásnou holku. “Jsi celá?“ bylo první, co mě napadlo. Usmála se. „Dneska jsi mě už podruhý zachránil. Jseš můj zachránce. Rytíř.“ A dala mi pusu. Ne na tvář, ale na rty. Ne malou, přitiskla se. Lehce jsem pootevřel rty, a ucítil její mrštný jazýček, jak mi vniká do pusy. V ten moment se mi postavil jako na povel. Ani mě nenapadlo, že ho Vlásenka musí cítit, když mi jen v tenkých legínkách sedí v klíně. Chvilku jsme se líbali. Nemohl jsem si přitom odpustit hladit jí po celých zádech a pochopitelně sjíždět až na tu kouzelnou prdelku. Krásně pevný zadeček, a kalhotky tak tenké a přiléhavé, že vůbec nebylo cítit, kde končí (nebo začínají). Od slunce vyhřátý zadeček.
Polibek netrval věčně. Mirka vstala, ve tváři červená, usmívala se. Vstal jsem taky. „Pojedeme?“ „Hm,“ přikývla „asi jo.“ Mlčky jsme se vraceli k autu. Přemýšlel jsem, jak to zaonačit, aby ještě nechtěla jet. Možnost mi ale nabídla sama. „Fakt jsem se lekla“, začala znovu cestou, „když ten šutr povolil.“ „No, potřebovala bys na zadek, abys takové blbiny nedělala.“ neodpustil jsem si. „Na zadek jo? Takhle?“ vystrčila na mě prdelku. „Ne, takhle!“ sedl jsem si na kámen na kraji cesty a přitáhl Vlásenku k sobě, položil si ji na klín bříškem dolů a plácnul ji lehce přes zadeček. „Ty jsi hodný, Honzo“, řekla Mirka tiše. „Máma mě řeže mnohem víc, když to na ni přijde…“ nechala větu vyznít do ticha. „Takovej hezkej zadeček se nemá mlátit, ale hladit“, zkusil jsem se posunout dál. „Tak ho… pohlaď…“ odpověděla tiše.
Jel jsem jí zvolna dlaní po stehnech vzhůru. Teď když jsem věděl, že to Vlásenka chce, nebyl důvod nikam spěchat. Najednou jsem cítil, jak se prohnula v zádech, a zadeček vystrkovala ještě o trochu víc. Moje dlaň konečně dorazila na ty krásné půlky. Hladil jsem drobnou prdelku, přejížděl z jedné strany na druhou a potom trochu zajel i na záda a vyhrnul bílou košilku. Na bedrech je zalesklo jemňoučké, sotva znatelné zlatisté chmýříčko. Z legín vykukoval okraj kalhotek. „No, tak jsem se nespletl,“ napadlo mě, „fakt jsou černé, a hodně tenoučké“. Ačkoliv o sobě nemůžu říct, že bych byl - co se týká dámského prádla - vyloženě nezkušený, o bezešvých kalhotkách jsem doposud neslyšel. A tak mě ani nenapadlo, že právě hladím zadeček, který je v nich schovaný. Mirka mě oběma rukama chytila za paži, kterou jsem měl pod jejím tělem, a stiskla ji. Sjel jsem dlaní níž a stiskl taky. Jednu půlku té krásné prdelky. A potom jsem prsty zabloudil mezi dívčí stehna. Lehce, nenásilně. Vlásenka se trošku rozkročila. Lehce jsem ji přes prdelku pleskl: „Ty mě budeš zlobit?“ „Já… Honzo… jen malinko, víš?“, červenala se dívka. Ucítil jsem na prstech teplo, co teplo, horko dívčího pohlaví. Právě díky extra tenké látce kalhotek i legín jsem měl pocit, jako bych hladil její kundičku nahou. Mirka se rozkročila ještě o trochu víc. A ještě o trochu víc vysadila i prdelku. „Chceš hladit… tam?“ zeptal jsem se zbytečně. Jen mlčky pokývala hlavou.
Takové pozvání se neodmítá. Zajel jsem tedy cíleně celou dlaní zezadu mezi stehna té krásné holky a hladil jí kundičku, projížděl od zadečku až ke knoflíčku a zase zpátky a cítil, jak vlhne. Prst se mi najednou probořil do teplé skulinky, a Vlásence unikl ze rtů tichý sten slasti. Rychle jsem zajel dlaní pod legíny a měl její kundičku v hrsti, schovanou jen v kalhotkách. Dívka zrychleně dýchala a oběma rukama mi svírala silně paži. Hladil jsem jí napůl nahý zadeček a po chvilce zajel prsty i pod lem kalhotek. A najednou jsem cítil v ruce její nahou kundičku. Tak hebká žádná látka nemůže být. Teplé a vzrušením vlhké, zatím sevřené bochánky dívčího pohlaví mě hřály v dlani. Vzal jsem její poklad něžně do dlaně a jemně ho hladil a tiskl. Prostředníček se mi sám od sebe probořil mezi ty teplé rtíky. Vlásenka jen vydechla: „Anoo… to je… vzrušuje mě to, ještě mě hlaď…“ Tak jsem vytáhl ruku zpod legín a už zcela „legálně“ zajel dlaní pod legíny i kalhotky na nahý zadeček a kundičku. Bože, jak ta holka byla mokrá! Stačilo jen několikrát projet rozevírající se skulinku, párkrát se zastavit na hrášku a promnout ho… a dívka se roztřásla v krásném silném orgasmu. Roztáhla přitom široce stehna, aby je vzápětí prudce sevřela a tím moji ruku, kmitající na knoflíčku, uvěznila v tom teplém objetí.
Když orgasmus odezněl, vytáhl jsem pomalu dlaň z jejího klína. Vlásenka vstala, a byla ke mně otočená napůl bokem, napůl zády. Hlavu skloněnou. „Ty se stydíš?“, zeptal jsem se zbytečně. „Jo, stydím. Nikdy jsem něco takovýho… ale bylo to moc krásný.“ dokončila upřímně. Přivoněl jsem k prstům, kterými jsem dívku předtím dovedl k orgasmu. Nádherná čistá vůně vzrušení a mládí. V ocasu mi zase zacukalo. Teď ale bylo jasné, že nic dalšího už dnes nebude. „Pojedeme domů?“ „Jo, je akorát čas“, odpověděla. K autu jsme šli mlčky. Erekce mi částečně pominula, až když jsem vyjel z lesního parkoviště na hlavní.
Vlásence jsem zastavil kousek před autobusovou zastávkou. Chvíli jsme mlčky seděli jeden vedle druhého. „Svezeš mě zase… někdy… Honzo?“ „Chceš? Moc rád. Opravdu.“ „Tak dobře. A děkuju.“
A byla pryč.

(Povídka je záměrně neukončená, protože mě zajímá, jak byste si přáli, aby příběh pokračoval dál. Pište návrhy do komentářů, díky!)